Celý svůj život dumám nad tím, jaká bych měla být. Dost
často přemýšlím také nad tím, čím bych měla být a jestli práce, kterou právě
dělám, je ta, kterou bych měla dělat napořád. Nápadů mám v hlavě milion, ale vždycky tak
nějak dumám nad tím, jak to udělat a jestli to náhodou nebude špatně. Rozhodla jsem se, že přestanu dumat, do
něčeho se pustím a uvidím, jak to všechno dopadne.
Koneckonců, dřív jsem tak věci dělala a vždycky to dopadlo
dobře. Například, když jsem chodila na střední školu, jeden večer jsem se
rozhodla, že se ráno probudím, budu se usmívat na celý svět a všechno půjde
snadno. To ráno, kdy jsem se probudila s úsměvem, si pamatuju jako dnes…bylo
to o Vánocích. To se asi všechna přání a rozhodnutí plní rychleji. Ten rok, kdy
jsem se každé ráno budila s úsměvem, byl ten nejhezčí v mém životě a
všechno šlo opravdu samo a snadno. Povedlo se mi odcestovat téměř na dva měsíce
do Španělska (to se na střední škole povede málokdy). Všechny překážky, které
se mi postavily do cesty, jsem přeskakovala s opravdovou lehkostí…ani
jedno zaškobrtnutí.
Jenže pak tenhle rok skončil a v mém životě se objevilo
spoustu trápení větších i menších, které už tak snadno překonávat nešlo. Loňský
rok byl takový schizofrenní, začal, jako když cumláte sladký bonbón, jak se
blížíte do poloviny, je pořád sladší a sladší a vy si říkáte, že to už snad
není ani možný, abyste cítili takovou lahodnou chuť. Pak se ale najednou ta sladká
chuť překlene do něčeho, o čem nejdřív nevíte, co si máte myslet. Čím déle ten
bonbon máte v puse, tím víc si říkáte, jestli to nejde nějak zastavit a
vyplivnout ho. Bohužel, nejde! Musíte vytrvat i s tou pachutí, která se
drží ve vašich ústech a můžete si zuby čistit klidně celý den, ale pachuť
pořád zůstává, ba co hůř, stále se zhoršuje.
S každým dalším kopancem si říkáte, kdy už to skončí a
najednou nevíte, co jste dělali před tím, že se vám žilo tak krásně a co jste
udělali špatně, že teď už to tak nejde. A právě v téhle chvíli jsem se
zastavila, sedla si k počítači, připojila grafický tablet a začala kreslit.
Vyšlo to tak nějak samovolně, nebylo potřeba nad tím nějak dlouho přemýšlet.
Prostě není potřeba dělat nic, aby se život vrátil do těch správných kolejí,
kdy se žije krásně. Když sám život nebude chtít, můžete se stavět na hlavu a
odrážet ušima, ale stejně se nevrátí. Tak jsem si při tom kreslení prošla
takovou očistnou kůrou a dokreslila s malým poselstvím. Celý svět mám u … nohou! A někdy jinde ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat