Celou zimu jsem plánovala, jak terasu osázím, abychom koukali do zeleně a měli jsme tak pocit, že máme vlastně dům se zahradou. Nadšeně jsem o tom celou zimu rozprávěla a ptala se manžela na názor, která kytka by tam v rohu mohla být nejlepší a kterou zavěsíme na ten háček, co je u vchodu. Jeho nadšení a zápal pro květinovou terasu byl přesně takový, jak se od silného alergika čeká. Na všechny mé květinové nápady totiž odpovídal slovy: "Tak brzo po svatbě mě chceš už zabít" a odcházel do druhého rohu našeho "obřího" bytu ... s výrazem jasně říkajícím "hlavně se mě na ty kytky už neptej" otevíral knihu.
Velkou radost mi pak udělalo oznámení, že jestli chci, můžu se začít starat i o zahradu za barákem. No a já, naprosto naivně, moc chtěla, protože co je přece lepšího, než jídlo z vlastní zahrádky. Říkali mi: "Jahody nekupuj, ty tam jsou...jen jsou malinko zaplevelený, ale za chvilku to budeš mít, není to taková hrůza." Jako zahrádkářská nadšenkyně, která dřív chodila na zahradu jen sbírat uzrálé ovoce, které mi někdo vypěstoval, jsem tomu opravdu věřila. Můj výraz, když jsem došla k jahodám, musel být k potrhání. Málem jsem se i rozesmála nahlas, když jsem si představila, jak to budu mít " hnedka" hotový.
Abych vám to popsala zcela živě. Když jsem přišla na zahradu, chvíli mi trvalo, než jsem ty jahody vůbec našla. Zahrada byla zaplevelená od spodu až po okrasnou část. Ta se jako jediná netopila v plevelu, ale ve vysoké trávě a kopřivách. Aby nedošlo k nějakýmu omylu...jahody vážně poznám, jenže tyhle pod tím plevelem byly vidět asi jako zelenej chameleon na zeleným listu - dokud na vás nemrkne, taky o něm nemáte ani tušení. No schválně sami se koukněte a zahrejte si se mnou hru, najdi si svou jahodu:
Nakonec na mě ta největší úplně vpravo vykoukla, tak jsem je našla. V půlce pletí a okopávání jsem si už říkala, že bude asi lepší začít pěstovat plevel, než ho likvidovat. Ten je totiž na rozdíl od všeho ostatního zcela bezúdržbový a navíc ušetříme. Semena nic nestojí a voda mu stačí jednou za čas, když zaprší.
Po dvou hodinách pletí, mě záda bolela tak, že už jsem si začala říkat, že než tohle dokončím už ze mě 100% nebude homo sapiens chodící po dvou ... ani homo erectus ne!
Závěr byl však struhující ... po třech a půl hodinách jsem měla záhonek vypletý, jahody krásně okopaný a zalitý. S dobrým pocitem, že teď už je jen párkrát zaliju a sklidím, jsem opouštěla zahradu...ano, rovnou do postele a v mírném předklonu.
Ráno druhý den jsem si říkala, že už na tu zahradu raději nevkročím, ale odpoledne mě přepadala zvědavost, jestli tam ty jahody ještě jsou ... Byly a já jsem se pustila do rytí dalšího kusu zahrady. Ale o tom zase někdy příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat