Dnešní článek totiž bude víc, než o rytí tak o životě mezi důchodci a jedním slintajícím mladíkem.
Začalo to všechno opravdu rytím. Když už jahody byly krásné, upravené, načančané a dokonce i pohnojené (ano, i to jsem ke svému vlastnímu překvapení udělala), rozhodla jsem se, že chci mít taky vlastní hrášek a cibuli. Začala jsem proto obdělávat další kus zahrady. Plevelnaté martýrium bylo dost podobné, jako u jahod. Když jsem začala s prací na zahradě, nejdříve se jen tak nenápadně začaly otevírat a zase zavírat všechna okna okolních sousedů. Bohužel výhled z okna nebyl úplně ideální, proto začali důchodci nenápadně vycházet ven na svou zahrádku, aby se podívali, kdo že to tam pracuje na tom plevelišti, kterého se nikdo víc jak rok nedotkl.
Zvláštností bylo, že zvědavost nepřemohla sousedky důchodového věku, nýbrž pány sousedy. Nejdřív totiž vyběhl pan soused, který šel jakoby náhodou, jen na zahradu pro zapomenutou lopatku. Nedalo mu to a musel pronést obligátní a velice originální větu: " To máme dneska, ale pěkné počasí, že? No ale mohlo by už konečně zapršet." Asi si myslel, že ty konverzace o počasí opravdu fungují. Snažila jsem se dělat, že tam vlastně nejsem, tak jsem jen zabrblala neurčité "hmm" a pokračovala dál v práci. Hádáte správně...byl příliš zvědavý a moje bručení ho neodradilo. Útočil na mě svými originálními dotazy dál: "A co to vlastně sadíte?", má jednoslovná odpověď "Hrášek" ho opět neodradila, pokračoval dál, lačnící po informacích a rozhovoru...Bohužel jsem se neubránila, protože mi bylo toho malého bělovlasého pána líto. Vypadal totiž jako dědeček z pohádky, který plní tajná přání. Zjistila jsem, že si s ním teda opřená o rýč, jako správná zahradnice, důležitě vykládám o tom, jak ty hrášky teda vlastně sadím a jak je důležité dodržovat rozestup, aby mohly vyrůst. Když jsem se přistihla, jak zasvěceně hovořím o problematice ničení plevele, pomocí různých přípravků, bylo už pozdě na to vzít to zpět a říct, že o tom vlastně vůbec nic nevím, protože to dělám prvně v životě. Pan soused, ale nic nepoznal, tak jsem asi působila věrohodně. Můj několikátý pokus o ukončení hovoru se nakonec podařil a pan soused se se mnou loučil s větou: " Budu se k Vám muset jít učit, je toho tolik, co ještě nevím." Já jsem jen tajně doufala, že už se na té zahrádce nikdy nepotkáme, aby to náhodou nechtěl opravdu udělat.
Jakmile kouzelný dědeček zmizel ze své zahrádky a já jsem se zase pustila do rytí, přišoural se na vedlejší zahradu pubertální chlapec, který svým mutujícím hlasem pronesl: " DObrÝ dEn". Nechtěla jsem se mu smát, ale koutky mi malinko vyletěly vzhůru, když jsem se na něj otočila a pozdravila ho. Asi to bral jako nějaký důkaz toho, že na něj budu milá. Na rozdíl však od pana souseda, chlapec neměl takovou kuráž a rozhovor naštěstí nenavázal. Místo toho stál u plotu, sliny mu málem tekly až do jejich okrasného rybníčku a jen mlčky zíral. Pokračovala jsem v práci a snažila jsem se ho nevnímat, ale když už tam stál poměrně dlouhou dobu, tak jsem se na něj otočila. Chudák na mě jen vyvalit oči, zacloumal bezmocně plotem a rázným krokem odběhl ze zahrádky. No a od toho dne už na zahradu nechodím pracovat v kraťáskách a tričku na ramínka, protože bych možná místním důchodcům mohla způsobit infarkt. A co teprve ten chudák mutující. Zatím stačí, že kdykoliv vyjdu na zahrádku, do pěti minut se rozletí dveře a on se nenápadně prochází po té své. Snad ho to brzy přejde.
Žádné komentáře:
Okomentovat