První týden...nikdo nespí

První týden s Bongouškem byl opravdu náročný. Bongínek začal každý večer plakat, jakmile jsme zavřeli dveře a nepřestal až do rána. Bylo mu prostě smutno a to pořádně! Byl zvyklý s někým usínat a najednou to měl zvládnout sám. Nechtěl...Bily se ve mě dvě naprosto rozdílné věci. Nechat ho kňourat a dělat, že si ho nevšímáme, aby si zvyknul. Nebo jít za ním a uklidňovat ho. První možnost jsem zavrhla vzhledem k tomu, že bydlíme v řadovce, kde jsou zdi tak papírové, že slyšíte i šoupání sousedových bot. Psí vytí se tu nese celou řadou a ozývá se v ozvěně do dalších přilehlých ulic. Tak jsem zvolila kombinovanou taktiku chvíli ho ignorovat a chvíli uklidňovat.

Druhý večer, kdy se Bongo rozhodl kňourat od  setmění nepřetržitě až do jedenácti hodin, jsem to už nevydržela a snažila jsem se umlčet jeho celonoční kňourání, které budilo celou ulici, tím že jsem si šla lehnout za ním. Problém však byl, že jsem pak málem začala plakat já, protože bez manžela v posteli už prostě neusnu :) natož na dlažbě terasy vystlané dekou! Nakonec jsme spali venku všichni tři. Ještěže bylo takový horko!

Když už se nám podařilo konečně Bongouše na noc uklidnit, velmi brzy ráno se nám to už nikdy nepodařilo. Náš milovaný pejsek se rozhodl vstávat každý den ráno v pět hodin, hned s východem slunce. Po týdnu jsem měla s východem slunce pocit, že ho vrátím, protože tohle vstávání není nic pro mě. Jasně, věděla jsem, že se psem se nám změní režim a nebudeme moci spát do dvanácti, jak jsme byli o víkendu zvyklí, ale pátou raní jsem fakt nečekala!

Zatímco my jsme pak rozespalí museli pracovat, náš miláček pěkně hajal v těch nejneuvěřitelnějších polohách. Teď už jsme si na ně zvykli, ale ze začátku nám to přišlo fakt divný a nechápali jsme, jak tak může spát!

Teď už naštěstí Bongo vydrží spát až do sedmi a to ho někdy musíme budit, ale ten první týden byl opravdu, opravdu náročný!